Navštěvoval jsem několik společenství. Překvapilo mě, kolik jich existuje nespolečenských.
Lidi se sejdou. Půlka jich zmizí už po mši. Ta druhá pokračuje. Většinou to je modlitba na kolenou.*
Někdy to je takové povídání, vesměs připravené "nač mu/jí síly stačily", ale i to je pro většinu dost.
Jindy to je takové komentování ledasčeho, nebo házení zbožných nápadů... V nejvyšším případě se opěvuje nějaká osobnost nebo spiritualita.*
Ale dost mě při tom napadají takovéto závěry:
"Paradoxně tedy ten, kdo spoléhá na sebe sama, na skutky zákona, může žít jako asketa, a přece smýšlí tělesně, protože nepřijímá Božího Ducha." Obzvláště když se náhodou s někým dáte do řeči než uteče a zjistíte, že polovinu věcí dělá proto, že si myslí jak je to správně a že jinak má pocit že není křesťanem a svou víru pociťuje jako prázdnou.
Ale jen co se domluví, všichni mizí pryč. Společenství, pokud se tomu tak dá vůbec říkat, přestává existovat na dalších zpravidla 166-167 hodin. Jakékoliv spojení s nimi je pak kontraindikací.
Jsem moc vděčný, že jsem našel i společenství které je společenstvím i mimo mši svatou a krátké "posezení" po mši jednou týdně.
* Nevím jestli je to to pravé, natož nejlepší, ale špatné to myslím není.
Boží království a má příslušnost k němu se zrcadlí ve společenství lidí, skrze které já mohu naplňovat přikázání lásky. Jsem-li slepý k lidem a starám se jen o "zbožné" věci, nemám lásku. Lukáš 13,26-27.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.