Na Hlubině

Náročné období. Trochu krize a do toho boží mlčení.

Ale všechny touhy, kterými nás Bůh obdařil, stejně jako jeho Duch jsou hluboko v nás. Na kolik je odhlaíme a spolupracujeme s nimi je na nás.

Na hlubinu se můžete třeba pomalu nořit do sebe sama, nebo naopak daleko ze sebe "vyběhnout":

Měl jsem na starost děti déle a početněji než obvykle. Zlatíčka raubíři se perou, brečí, hrají, usmívají a mezitím ještě přiběhnout obejmout. A když usínají, vyprávíme si s koležankama příběhy jejich životů a rodin. Ty neštěstí, tragédie, zpřevrácené až nechutné vztahy...

Budova spí a já šplhám do patra, okna s výhledem. Sedím, klečím, ani nevím. Mám chuť křičet, ale ne vokalizovat. Mé srdce řve s plné síly k bezoblačnému nebi: "Pane, jsme tvoji, jsou tvoji. Drž nás. Drž je. Ať to zvládnou, ať jsou dobří, ať kvetou, ať mají dobré vztahy nepotká je neštěstí. Drž nás, Pane."

Je to chvíle, možná desítky minut zoufalého volání k Mocnému; úzkostlivé volání o pomoc, protože na těch zlatíčkách vám stejně záleží, tušíte jak můžou být skvělí a dobří... tady jste jim v těch hrách a dnech tak blízko.

V tom místě, setkání se potkávám s Pánem a utěšuji se...