Setkáme se v kostele

Možná to tady bylo vždycky, možná se mi to jen zdá poslední dobou (co jsem v Brně). Lidi se mají chuť sejít, ale jako místo setkání volí kostel, respektive mši svatou. Někomu to možná zní pěkně zbožně, mě ale dost podivně.

Když se s někým chci sejít, chci být s ním a možná i něco řešit. Ale mše je přece o Kristu a jeho oběti, Eucharistii. Ať vedle mě sedí kdo chce, nebudu si s ním povídat. Vlastně se mu nebudu vůbec věnovat. Má pozornost je zaměřena na mši a Boha s nastaveným zrcadlem mého prožívání.

Ani mnou prezentované spolubytí, v blízkosti a tichosti není vhodné, protože má přítomnost se obrací ke Kristu a ne k tomu, kdo sedí vedle mě.

Dokonce mi dorazila výzva jednoh společenství, která nabízela společné setkání a to zrovna třeba na mši, a podle textu především pro ty, kteří nemají čas na setkání jiné. Jaký to má ale smysl, kromě té poezie zbožnosti, když v Kristu můžeme být spolu i na jiných místech.