Běh života

Další večer, kdy budu moci přijmout pod pronajatou (vlastně jsem v podnájmu) střechu své mladé kamarády. Dělá mi to radost. Na rozdíl od Ostravy, tady vztahy žijí.

Po práci, ve které jsem se cítil dobře. A vlastně ani nevím proč. Někdy je to otrava a někdy paráda, aniž bych viděl příčinu ve vlastní náladě, chování dětí nebo čemkoliv vypozorovatelném.

Ohřívám klobásku s čerstvým chlebem, a obklopen věcmi, které křičí, jak se mám báječně, mám potřebu psát.

Ještě jsem chtěl zavolat dědovi, že za pár dní přijedu. V mobilu má číslo babiččinu fotografii. Už je to řada měsíců, co jsem s babičkou nemluvil, natož psal.

Čas uplynul, emoce odezněly z kdejaké události a s touhou žít v přítomnosti, raduju se z aktuálna. Mám strach ze zapomnění a smutním pro to všechno nádherné, co nepřijde. Zbytečně.

Má přítelkyně (nikoliv snoubenka!) se bude vdávat. Ve sklepě mi kvasí a ráno půjdu sbírat další plody. Do toho snad končím práce na diplomce a měním směr svého života k pragmatičtějšímu, skromnějšímu, aktivnějšímu a snad i spokojenějšímu naplňování.

Jsem jako na obláčku.

Věci se pohybují, emoce putují a já se těším na setkání.

- Na setkání s lidmi, kteří snad jednou zemřou, odstěhují se nebo odejdou; možná si jen změní telefoní číslo... Co já vím. Teď se s nimi mohu těšit, ale také mohu těšit já je. Jsme v tom spolu, prozatím. Život běží. Třeba se ještě shledáme?