Zastavení

Bilbovy narozeniny jsou na přelomu léta a podzimu. Ideální čas na zastavení. Zpomalit totiž nemá smysl, musí se jít dál. Uteklý rok jsem na sobě dost pracoval, po všech stránkách. Pohnul jsem se.

Poslední vakace byly dost náročné a daly mi silné podněty, podtrhly můj směr. Korigují zušlechťování. Nestačí znát smysl bytí a existence – je třeba také poznat cesty k jeho naplnění.

Tíhu zářijových záležitostí jsem očekával; poučen z loňských zklamání, letos nepadám vysílen k zemi. Postupuji právě malými krůčky, ale třeba budou každým dnem o něco delší.

Když teď po „probdělých“ nocích sedím na opuštěné, ale uklizené zahradě, hřeje mě u srdce všechno, co jsem dostal. Nemyslím haldy věcí, kterých mám nadbytek (snažím se jich zbavovat), leč krásné vztahy, které tady „na jihu“ kvetou:

Mám příležitost jít s kamarády do divadla nebo na procházku krásnou krajinou. Mohu ořádat oslavu, se kterou kamarádi sami přijdou pomoct a dokonce uklidí. Mohu vymýšlet kdejaké podnikání a mít reálnou podporu; a vyrazit na ferraty.

Neexistuje písnička, kterou bych si k tomuto psaní mohl pustit. Probíhám v „tichu“ světa, rámusu srdce a mysli. Třeba přicházím na kloub těm cestám. Možná mi jen Někdo chybí. Co jsem však chtěl říct:

mám radost

mám touhu jít

mám směr

mám rád.