Malá Viki

V metru hrajeme s čtyřletou Viki její oblíbenou hru: čučíme do tmy tunelu a já říkám: "Hele, Viki, jelen!" "Kde??" "Támhle, za rybníkem v tom lese."
A Viki dělá jůůůů. Vedle tentokrát seděla maminka s dvouletým chlapečkem na klíně, který se jí mohl urvat, aby viděl jelena, medvěda, labutě... Ale maminka ho držela a vysvětlovala mu, že pán si jenom dělá legraci.

"Hele, Viki, veverka s louskáčkem!" "Jó! A na co má vevelka louskáček?" "Těžko říct... Nejspíš louská křížovky." Na to už se otočila i maminka, protože kdo by nechtěl vidět veverku s louskáčkem. Jak trhla hlavou, tak jí došlo, že tam vlastně žádná veverka ani louskáček není a zrudla.

Ale Viki to nadchlo a přidala se: "Hele, tati, opice na stlomě!" Manželka se nahnula, aby se podívala a povídá: "Viki, to je odraz ve skle. To je jenom tatínek." Přísahal jsem si, že cestou někde seženu vzteklinu a manželku pokoušu.

Viki se strašně těšila na výlet, najednou do ní prdlo, prudce se naklonila k mladé slečně proti ní, se sluchátky na uších a zařvala na ní: "MY JEDEME NA KOLA!" Slečna si leknutím strhla sluchátka a zcela nečekaně malému dítěti odpověděla: "Já neposlouchám erotickou literaturu." A pak taky zrudla, takže sedačky kolem nás začaly vypadat jako rajčatový záhon.

Víte... Něco bych měl o našem druhu říct: my bychom neměli chodit moc mezi lidi.

Martin Macek Cabicar