Než se rozední

Sbohem, telko se sprchou!
Ať slunce pálí a auta řvou,
jen nasedni, než se rozední,
budu za lesem a za horou.

Cesta jde pořád dál a dál
kupředu, pryč od tátových vrat
- daleko už mi utekla
a musím za ní pospíchat...

Už zase se mi svírá srdce,

hate the road when you're missing home,

a přeceže necítím, že bych někde měl domov,

cítím se dobře tam, kde právě vyrůstám,

nechci se vydat na cestu, nejsem cestovatel,

a těch pár set kilometrů tam, kde mám bydlení,

vyvolává ve mě skoro hrůzu. Ne pro vzdálenost,

počasí nebo horory, které mě děsily před léty,

ale pro hvězdné nebe, které mi připomene,

co nechávám za sebou a kdo mě nečeká.

Vstávám brzo, ještě za tmy, ať míle běží,

ať nejsem moc večerů a nocí na cestě.

Je jednoduché nasednout na vlak, počkat na letadlo,

vmačkat se dovnitř, sedět a pasivně se nechat přesunout.

Ale co má dělat blázínek, který si musí každou míli odšlapat?

Sténající srdce, které nechce pryč, skrytě přesvědčuje nohy,

aby se na to vykašlaly a nechaly cíl i poutníka ve štychu.

Tak nasedni! Tak nasedni!
Musíme jet, než se rozední.