Můj Kopec

Sedím na kopci, na svém třetím místě, kde je lavička.

Údolí si žije svým tempem, lidi běhají po hřištích,
auta se míhají na cestě kolem řeky,
cyklisti předjíždějí večerní běžce na stezce,

a i řeka si plyne přes splavy, pod klášterem i hradem.

Vlak zmizel pod lesem v tunelu, za polem kde včera sklízeli.

Na temeni protějšího kopci usilovně práší traktor.

Paprsky zapadajícího slunce se řadí nad horizontem,
jako by prostupovaly lesem v úhledných řádcích.

Mezi prozpěvujícími ptáky přistává poslední větroň.

Mezi stromy už není zvláštní stín, pobíhají velcí mravenci.

Děvčata ze sousední lavičky nevydržely scenérii a šly se schovat,
ctihodní pánové běhají na vrstevnici pod temenem, vstříc zítřku.

I místní pastýř s červenou čepicí bere své ovce spát.

V uších slyším píseň o lásce, zkáze, srdci a blesku.

Nad hlavou se mi míhají hvězdy, některé rychle s ocáskem,
jedna hoří jasným světem, za letu vybuchuje a mění se v další.

V mém obětí jako by se chladem otřásal celý svět.

Nebem prolétá jednorožec, musí naplnit velký úkol.

Čas odchází a mě volá za sebou,
musím se rozloučit s místem, písní kytary i přáteli.

Tak jsme se sešli, čtyři národy v domě pátého,
a nejbolavější je loučení se s láskou, třebaže mladou.

Zvony celého města zvoní, jako když na rozloučeno,
všem, kteří mě neslyší, které jsem potkal, se slzou šeptám:
"Live long and prosper", dostal jsem obrázek.