A zase naruby

Je to takový kopec,
prostě z temen nad údolím řeky.

Vidím odtamtud na nebe,
prohlížím protější lesnaté svahy,
hrady, věže a domy údolí,
cesty plné pohybu, vláčky,
tunely, meandry, vrtulník.

Chvíli poprchávalo,
jindy vál silný vítr,
denně tady zapadá slunce,
a dnes šel pravý ovčí pastýř!

Tady z nadhledu,
snad i blíže Pánu,
všechno má své místo,
i význam činů je zřetelný.

Tady mi je dobře!
Tady je klid, dá se přemýšlet,
jsem nad věcí a nic mě netíží.

Už to chce mít jen sílu vytrvat, až sejdu zpátky do údolí, kde se nikdo s nikým a ničým nemaže. Kde věci nefungují, jsou zlé a náročné. Kde existuje nenávist, závist, neúspěch i nedostatek, třebaže v nadbytku.

Přichází čas, kdy zase mohu přispět pár svými myšlenkami, které v údolí i na temeni prochází.

Je to trochu jako na houpačce. Chvíli je člověk spokojený a těší se na další činy, setkání a výzvy. A jen pár hodin na to se cítí být naprosto opuštěný, zrazený, jako vyhnanec kterého by si pletli s krysařem, kdyby měl nějakou píšťalku.

Jsou to jen emoce, které chodí kolem a sedají na Moraváky, kteří nemají své druhy po ruce, kdežto všichni ostatní kolem, jako by naprosto zapadali.